Téměř všechny národy světa používaly cibuli v určitých stádiích svého vývoje. Zpočátku sloužil k lovu nebo obraně. S vynálezem střelných zbraní se lukostřelba dále rozvíjela ve sportu.
Toto bylo usnadněno olympijským hnutím, které nabylo síly po kongresu v Paříži v roce 1894. Lukostřelba se provádí od roku 1900 na třech olympijských hrách, ale byla vyřazena z olympijského seznamu v roce 1920. Už 50 let se lukostřelci her neúčastní. Teprve v roce 1972 byla na XX. Olympiádě v Mnichově soutěž obnovena.
Tento sport se nicméně rozvinul, v roce 1931 byla vytvořena Mezinárodní federace lukostřelby, která zahrnovala 5 zemí. Konaly se mistrovství světa, byla vypracována pravidla mezinárodní soutěže.
Po návratu do programu olympijských her začaly reformy pravidel, jejichž cílem bylo omezit počet účastníků a zvýšit zábavu wrestlingu. Nyní se turnaje konají podle nového programu. Cílem sportovní lukostřelby je zasáhnout nejmenší vnitřní prsten šípem na terč o průměru 1,22 metru. Šampionát se hraje v individuálních i týmových soutěžích. Soutěž jednotlivců začíná cvičením kruhu FITA (144 šípů na čtyři vzdálenosti). V dalších fázích se soutěže konají ve dvojicích s vyloučením po porážce. Při těchto cvičeních střílí sportovci ze vzdálenosti 70 metrů a střílí 12 šípů. Tým tří dostane 27 střel. K dispozici jsou 4 sady ocenění pro muže a ženy na mistrovství jednotlivců a týmů.
V SSSR si tento sport začal získávat popularitu až na konci 50. let. Prvními lučištníky byli mistři střelby Ivan Novozhilov, Anatoly Bogdanov a Nikolai Kalinichenko. Gruzínský sportovec Ketevan Losaberidze zvítězil na olympijských hrách 1980 v Moskvě a stal se prvním a jediným zlatým vítězem v historii sovětského sportu v lukostřelbě.
Je zajímavé, že se jedná o jediný olympijský sport, ve kterém mohou zdravotně postižené osoby soutěžit v celkovém pořadí.
